Hanka Hosnedlová, Jana Dohnalová, František Niedel,
HANKA HOSNEDLOVÁ
Nejkrásnější úsměv
Matouš byl obyčejný kluk, jakých potkáváte denně stovky. Nebyl ničím výjimečný a
nijak se ani nesnažil vybočovat z řady. Ani v kladném, ani v záporném slova smyslu.
Učitelé a učitelky jej obvykle hodnotili jako průměrného, tichého a nenápadného žáka.
A zdálo se, že to všem tak vyhovuje.
Až do okamžiku, kdy do Matoušovy třídy přišla Linda. Drobné štíhlé stvoření
s helmicí tmavých kudrnatých vlasů a nevyčerpatelnou energií. Hned jí bylo všude
plno, za chvíli ji znala skoro celá škola. Matouš se do Lindy hned od prvního
okamžiku beznadějně zamiloval, ale Linda stěží věděla o jeho existenci. Matouš se
totiž nedokázal Lindě nijak připomenout nebo dokonce ji oslovit a někam pozvat.Tak
strašně se bál odmítnutí, které by zbořilo veškeré jeho naděje, že se raději ani
nepokusil o sebemenší kontakt.
Zato ale dokázal parádně trpět. Maminka si dokonce myslela, že je nemocný, a přes
jeho protesty ho odvlekla k doktorovi, který potvrdil to, co Matouš říkal: Nic mu není.
„Ale pane doktore,“ nedala se Matoušova maminka, „vždyť on nejí, nebaví ho ani
televize, ani nic z jeho koníčků, jen polehává a civí do stropu.“ Doktor se pobaveně
usmál a řekl: „Asi je zamilovaný.“ – „Prosím vás, ve dvanácti?“ namítla zachmuřeně
maminka a podívala se zkoumavě na Matouše. „Myslíte, že dvanáctiletí kluci nemají
duši?“ opět se shovívavě usmál doktor a maminka už na to neodpověděla.
Matouše jeho nenaplněná láska nejen trápila, ale přivedla ho i k řadě aktivit, na něž
by předtím ani nepomyslel. Začal totiž chodit tam, kam Linda. Na farmu s huculy a do
plaveckého oddílu. Na huculy si jakž takž zvykl a docela ho to i začalo bavit, ale
s plaváním byl na štíru. Tady už nebyl ani mezi průměrem, spíš mezi těmi nejhoršími,
ale přesto mu plavání přineslo něco, co ani ve snu neočekával.
Ten den, ačkoliv už několik týdnů panovalo podle kalendáře jaro, bylo pochmurno,
zataženo, foukal studený vítr a lidé chodili s vysoko zdviženými límci kabátů.
Nevlídné počasí jako by se odráželo i ve tvářích lidí, kteří spěchali po rozmoklém
nábřeží řeky, aby už co nejdříve byli doma pod střechou a v teple. Zrovna, když se
bůhví proč Matouš ohlédl, zahlédl Lindu, jak se na svém růžovém kole řítí od
sokolovny. Chtěl se na ni usmát v okamžiku, kdy ho bude míjet, ale všechno bylo
jinak. Téměř ve stejném čase se totiž na cestičce v protisměru vynořili dva kluci
rovněž na kolech, ale jeli vedle sebe a přestože na to dost šlapali, něco si zaujatě
vyprávěli. Lindu vůbec nezaregistrovali. A ona si jich všimla teprve ve chvíli, kdy už
nebyl čas takřka na nic. Buď by musela vrazit do kočárku s miminem, který před
sebou tlačila mladá maminka s kapucí kabátu přes hlavu, anebo se pokusit vyhnout
směrem k vodě. Instinktivně volila druhou variantu, přelítla i s kolem přes nízkou
betonovou zídku a vzápětí bylo slyšet zdvojené šplouchnutí. Kolo se na chvilku ještě
vynořilo, než jej pohltila voda, ale Lindina hlava se nad hladinou vůbec neobjevila.
Matouš se ani chvíli nerozmýšlel. Odhodil batoh s učením a tak, jak byl, skočil do
šedé studené vody. Musel se ponořit několikrát, než nahmátl Lindino bezvládné tělo a
vynesl ho nad hladinu. To už stálo na břehu několik lidí a snažilo se mu pomoci
nahoru. Matouš položil Lindu na cestičku a pokoušel se o první pomoc. Nemyslel na
nic jiného, než aby Linda začala zase dýchat. Stalo se tak ve chvíli, kdy Lindina
promodralá ústa vyplivla pramínek kalné vody a mokré řasy jejích víček se slabě
zachvěly. Matouš se cítil jako vítěz nejtěžšího plaveckého závodu. Vyhrál nad smrtí,
vyhrál sám nad sebou.
A když přijela sanitka, záchranář v červené kombinéze hodil Matoušovi přes
ramena teplou deku a Lindě, která právě otevřela oči a udiveně zírala na Matouše i
shluk lidí kolem, řekl: Zachránil ti život, děvenko, je to hrdina! A Linda se na Matouše
usmála tak, jako dosud na nikoho...
Jana Dohnalová
Cukrkandl z pouti
Matka si na studni postavila plechovou vaničku a napumpovala jí do poloviny kříšťálovou,
ledovou a sladkou studniční vodou. Přinesla kbelík prádla na máchání.
Jola si sedla vedle vany na betonový ochos studně. Čichala prádlo vyndavané z kbelíku.
Vyždímané bylo skroucené do onucí a Jola z hluboka nasávala štiplavou vůni mydlin a
nevadilo jí, ani to, že matka háže prádlo do vody tak energicky, až jí ledová voda létá do
tváře. Neutírala si jí, nechávala si ji na slunci zachnout a v kapce která jí náhodou ulpěla na
řasách pozorovala jak se sluncem, mění v duhovou kuličku.
Babička podřimovala na sluníčku, dostala sice za úkol hlídat slepice, aby zase nepřišli na
sousední, ale usnula u toho, hůlku opřenou mezi koleny a nevděla co se kolem ní děje.
Za vraty se najednou ozval šelest kroků odkud od humen. Jola si utřela kapku z obočí a
podívala se tím směrem.
Do dvora přišel Derbačko, Jole se hnusil tvarohově bílou pletí všech zrzků, ale matka
vzhlédla od prádla a podívala se na něho kupodivu vlídně. Už chtěla upozornit spící babučku,
ale on si přitiskl ukazováček ke rtům, jen, aby jí nechala spát.
Pak něco vytáhl z kapsy a baziliškovsky zamrkal na Jolu, zašustilo to staniolem, mezi jeho
prsty. Derbačko se jí nelíbil, ale bonbobny od něho chutnaly sladce, jako od kohokoli jiného.
Nechala se zlákat.
Matka se na ní zamračila, věděla, že tohle gesto znamená, aby nezapoměla poděkovat.
Jenomže tentokrát to nebyly bobony. Chvíli si nedůbeřivě prohlížela hnědou věc v celofánu,
která vypadala, jajko fajfka.
„Co, to je?“
Zahleděla se zkoumavě do vyplavlých šedozelených očí svého obdarovatele.
„To je z cukrkandl pouti.“
řekl jí.
„Vzal jsem to přes pole a v Onšovicích jsem byl za chviličku. Bylo tam kolotočů, kdybys to
viděla, libilo by se ti to.Vzal bych tě tam, obě bych vás tam...“
Jenomže matka jej včas zarazila a umlčela, že má hodně práce a taky, že tu babičku nemůže
nechat samotnou.
Ta se mezitím probudila a Derbačko se jí horlivě začal ptát na její zdraví, takže se Jola
vlastně nedověděla, co to drží v ruce. Jestli je to a nebo není fajfka, jak to původně vypadalo.
Rozbalila si celofán, aby tu věc pořádně prozkoumala. Přičichla k ní a voněla prapodivně, ne
jako bonbony, které znala. Lízla si a najednou měla dojem, že nic odpornějšího nikdy
neochutnala. Chutmalo to totiž hořce, jako když olízneš odenek pampelišky.
Zašklebila se nad tou odpornou chutí a podívala se po všech kolem. Nikdo jí však nevěnoval
pozornost. Matka už zase prala a Derbačko seděl na bobku proti babičce a vyptával se jí na
její bolavé klouby.
Jola tu najednou stála úplně sama, v ruce stále držela tu odpornou hnědou věc, co vypadala,
jako fajfka a nevěděla, co s ní.
Najednou jí přece jen něco napadlo, přitočila se k Derbačkovy, spíše k jeho veliké kapse u
manžestrového saka, ve tvaru obřího písmene U. Nenápadně mu do ní vrazila ožižlaný
cukrkandl a rychle se otočila, jestli jí snad nikdo nepozoruje, ale matka byla zabrána do
prádla začínala si pobrukovat jakousi melodii a Derbačko křičel už po několíkáté na babičku
otázku, jaké že to bere léky na odvodňování. Protože, ta kromě nemocných ledvin, byla ještě
nahluchlá a tak mu nerozumněla hned napoprvé.
František Niedl
Zpěvy andělské
Láďa Káně vážil asi šedesát kilo, jeho žena Máňa zhruba dvakrát tolik. Sedavým
zaměstnáním a každodenním pitím tří litrů plnotučného mléka časem sice Láďa pět kilo
přibral, zvláště kolem pasu, a Máňa taháním dřeva z lesa, aby měli čím zatopit, pět kilo
shodila.
Láďovi bylo třicet, měl dětskou tvář, kterou mu hyzdily jen brýle s půllitry o deseti
dioptriích. Měl vlnité, velmi světlé vlasy a nevinný výraz člověka, který se pohybuje mimo
realitu a jehož myšlenkové pochody se ubírají úplně jinými cestami než myšlenkové pochody
větší části té takzvané normální populace. Jeho žena Máňa byla naopak bez výrazu a její
myšlenkové pochody se pravděpodobně neubíraly nikam, a to nejspíš z jednoho prostého
důvodu, že zřejmě nebyla žádnými myšlenkovými pochody obdařena. Jejich dcerka bylo milé
a tiché dítě, mělo jedinou vadu, a to, že bylo spíše po Máně.
Rodina Káňových byla jednou ze součástí malé komunity žijící kolem nevelké vodní
elektrárny ležící v blízkosti hranic. Pro Martina, nového koně elektrárny, to však byl až
neskutečný svět, kde lidé jako by se pohybovali v jakési zalomené dimenzi. Druhou možností
však bylo i to, že tento svět je skutečný a za zalomenou dimenzí se nachází ten, ze kterého
právě přišel. Rudé šátky, brigády, první máje, skoro až puritánská výchova padesátých let...
to bylo jeho dětství, a lidé, kteří, když mluvili o něčem, o čem si mysleli, že by... tak raději
mluvili šeptem a ohlíželi se přes rameno, jestli je někdo neposlouchá. Tady všichni řvou ze
zvyku, aby přeřvali hukot turbin a vody, a řvou, i když jsou od elektrárny kilometr daleko,
protože jsou tak zvyklí.
Osudy všech jsou pestré, i když ne vždy veselé. Ale nejsou šedivé, jako barva galoší,
které byly hitem koncem padesátých let a na které se stávaly fronty.
Hans Pergler, vedoucí elektrárny, za války příslušník wehrmachtu, vzpomínající na to,
jak při obsazení Paříže pochodoval pod Vítězným obloukem, a zasněně přivírající oči při
vzpomínce na děvčata z pařížských bordelů. Od poválečného odsunu ho zachránila
skutečnost, že před vyloděním spojenců dezertoval z armády a přidal se k francouzským
partyzánům.
Pepa Bakeš, ve chvílích volna pročítající Sbírku zákonů a chytající do ošidných smyček
vykonavatele těchto zákonů, jejichž tvůrci si neuvědomili, že každá hůl má dva konce a je jen
otázkou statečnosti, zdali se najde někdo, kdo bude mít odvahu tuto hůl uchopit. Znělo to až
neskutečně, ale Pepa zorganizoval na elektrárně stávku, která se nakonec ani neuskutečnila,
protože vznesené požadavky byly splněny ještě dřív, než stávka vůbec započala, ze strachu
nadřízených, že by se za to na ně snesl hněv ještě nadřízenějších.
Václav Husman, mající tu smůlu, že se narodil velkému statkáři, a když se od něho
očekávalo, aby vstoupil do družstva, neučinil tak. Živořil se ženou a třemi dětmi a nakonec, ač
s vyšším vzděláním než ostatní, vzal v elektrárně místo pomocníka a drhl tam podlahu. Na
jemný humor této citlivé duše to nemělo žádný větší dopad. Když byl zavolán k telefonu
s tím, že volá nadvedoucí z krajského městečka, přistoupil k telefonu s vážnou tváří, upravil si
uzel kravaty, kterou nosil v kombinaci s flanelovou košilí a montérkami, smekl klobouk a
uklonil se. „U aparátu Husman,“ řekl vážně a choval se tak, jakoby v roli velvyslance
odevzdával pověřovací listiny hlavě sousedního státu.
Dá se říct, že všichni měli nějaký politický problém. Ovšem až na Láďu Káněho – ten
byl apolitický. Ne z důvodu strachu, ale proto, že politiku považoval za něco pro život
absolutně nepotřebného, zrovna tak, jako malování obrazů nebo psaní básní. Když se dostal
nějakým nedopatřením při zájezdu ROH do drážďanského Zwingeru, byl zadržen tamní
ochrankou při podezřelé činnosti. Ne při prohlížení obrazů, ale při prozkoumávání
zabezpečovacího zařízení, které ho jako jediné v té světoznámé galerii zaujalo. Když se ho
zeptali, jaké dílo bylo předmětem jeho pozornosti, řekl, že žádné a že považuje za blbost
malování jakýchkoliv obrazů, když se dá už od doby vynálezu fotoaparátu všechno vyfotit.
Jeho ignorance v oblasti umění ho zachránila a on byl propuštěn.
Láďa Káně by se dal označit jako vynálezce čehokoliv, bez ohledu na to, že mnohdy
konstruoval věci, které byly už dávno vynalezené, jen pro tu radost, že to dokázal sám.
Zkonstruoval žárovku a radost mu nezkalila ani skutečnost, že žádná nedokázala svítit déle
než hodinu. Jinak však byl praktický, racionálně uvažující člověk. Když se jeho žena Máňa
chystala rodit, sám ji oholil na intimních místech, nastartoval svého spartaka a odvezl ji do
dvacet pět kilometrů vzdálené porodnice. „Jedete brzy,“ řekl mu službu konající doktor. Ale
Láďa věděl své a nepotřeboval poslouchat rady nějakého, byť vysokoškolsky vzdělaného
čáryfuka. Sedl si s Máňou do hovorny u vrátnice a za tři hodiny se dostavily porodní bolesti.
Ale když Láďa vyslovil přání, že bude asistovat u porodu, byl nekompromisně vykázán,
protože takové praktiky nebyly tehdy povoleny.
Porod proběhl bez problémů, ty nastaly až poté. Doktorovi nebylo po chuti, že Láďa měl
při odhadu doby porodu více prozíravosti nežli on. Láďa byl dotazován na to, proč svoji ženu
oholil a jakéže to ještě provozují sexuální praktiky.
„Co je jim do toho!“ vykřikoval šťastný otec, když se vrátil do elektrárny a oháněl se již
téměř vypitou lahví plnotučného mléka, kterou třímal v ruce.
„No, přeci jenom, pane Káně,“ oponoval pan Husman, „není to obvyklé.“
„Mě taky oholili, když jsem šel na operaci se slepákem,“ bránil se Láďa. „Proč bych si
svou ženu na těch intimáliích nemohl oholit sám.“
„Snad genitáliích,“ vyprskl smíchy Pepa Bakeš.
„Ale to je jedno!“ vykřikoval Láďa. „Příště ji nikam nepovezu, bude rodit doma.
Zbytečně se projezdí benzín.“
„Viděl jsi to?“ zasténal nadvedoucí, sedící za elektrárnou na lavičce a poslouchající tóny
árií z Rusalky, linoucí se z amplionů dětského tábora rozkládajícího se na druhém břehu
říčky. Bylo to podivné, protože tehdy byli lidé spíše na dechovku.
„A co jsem jako měl vidět?“ dosedl vedoucí Pergler k nadvedoucímu Strádovi na
lavičku.
„No, toho blbce Káněho! Viděl jsi, co má na sobě?“
„Jo, tak jako jsi to viděl ty.“
„A to nic neuděláš? On je ve službě a ty jsi vedoucí.“
„Jo, a ty nadvedoucí. Je vožralej? Nejni. Spí ve službě? Nespí. Že má na sobě nějaký
dráty, do kterých pouští elektriku...? Říká, že mu to pomáhá na srdce.“
„Co nejde k doktorovi?“
„Nevěří jim.“ Pergler sáhl do kapsy a vytáhl dva doutníky. „Na, vem si čvaňho a nech to
plavat.“
Oba si zapálili a nechali se unášet tóny Rusalky, které uklidňovaly.
Stráda neměl Káněho opravdu rád. Jeho nelibost vůči němu začala, když si Káně koupil
ojetého spartaka, který sice jezdil, ale Láďovi se zdálo, že je přesto třeba ho rozebrat a znovu
sestavit po svém. Začal motorem a aby se práce dařila, odnesl ho do obýváku služební vilky,
kde s Máňou a dcerkou žili. Když povolil olejovou vanu, až příliš pozdě si uvědomil, že měl
nejdříve z motoru vypustit starý olej. Ten se rychle rozlil po světlých parketách a utvořil
černý neodstranitelný flek. Ale Láďa nepatřil k těm, kteří by zpanikařili kvůli hlouposti. Vzal
smeták a rozmydlil vyteklý olej po zbytku podlahy. Jeho byt byl pak cítit jako stará autodílna,
a ten pach si pak Láďa se svojí rodinou nosil v šatech a ve vlasech... Když motor sestavil,
zjistil, že jsou válce příliš těsné a motor se při sebemenším ohřátí zastaví. Přidělal k němu
tedy elektromotor a tím nechal motor auta tak dlouho otáčet, dokud se trochu neochodil. Pak
František Niedl 3 Zpěvy andělské
slavnostně spartaka nastartoval, ale i tak měl motor tendenci k zadírání, takže ho nechával
před elektrárnou nastartovaný i celé hodiny. Z vodovodu napojil hadici, kterou připojil
k chladiči, kudy studená voda neustále protékala, aby nedošlo k přehřátí.
Vyjel po několika týdnech, ale nebyl spokojený. Tehdy byla přední sedadla tvořena
jednou nedělitelnou lavicí. Ale když ji poposunuli dozadu, aby se na místo spolujezdce vešla
Máňa, nedosáhl Láďa nohama na pedály a před sebe se musel dívat skrze volant. A tak tu
nepřátelskou sedačku vyhodil, z trubek svařil dvě sedačky, dal do nich péra z kanape, potáhl
je pytlovinou, na níž ušila Máňa povlaky z deky. Bylo to strašné, ale Láďa zářil a byl
spokojený. A když byl spokojený, tak zpíval. Zpíval hrozně rád a hrozně falešně. Postavil si
dvanáctilampové rádio, které mělo neobyčejně silné reproduktory a i ty dokázal Láďa
překřičet.
„Tak co, máš už ňákou holku, Martine?“ zeptal se Láďa a světácky mrkl na jejich novou
posilu.
„Teď zrovna ne,“ odpověděl ten jednadvacetiletý hoch, nedávno se vrátivší z armády,
která dokázala jen nečinně přihlížet tomu, jak je v její zemi prováděna internacionální pomoc.
„No, lepší je to se ženskou, než když si to děláš sám,“ řekl Láďa přesvědčivě. „Já bych
ti mohl o tom povídat.“
„Jo, a kolik vy jste jich vlastně měl?“ zeptal se Martin nevinně. Všem v elektrárně
vykal, i když nemusel. Prostě chtěl.
Láďa se zarazil, ale jen na chvíli. „No, vlastně jsem měl jenom Máňu. Ale to je něco,
víš... například...“
„Já si to dovedu představit,“ zarazil ho Martin, který nestál o to, aby Láďa zabíhal do
podrobností. „A jak jste se vlastně seznámili?“ zeptal se, aby odvedl rozhovor trochu jinam.
„Na tancovačce,“ chytil se Láďa. „Byl jsem tam za bráchou, kterej je v tý vsi ženatej.“
„Aha,“ poznamenal Martin chápavě. Už o Láďově bráchovi slyšel. Byl to také
zlepšovatel. Jeho nejvěhlasnějším vynálezem bylo, že upravil staré rozmetadlo hnoje tak, že
mu opatřil pružné lopatky a zvýšil jejich rychlost. Výsledek byl ohromující. Hnůj, kameny a
hlínu měli lidé až v obývácích a ložnicích. „Takže se vám líbilo, jak se točí v kole,“
pokračoval Martin.
„No, vona se moc netočila, spíš furt seděla v koutě, tak jsem si pro ni došel a pak jsme
tancovali až přes půlnoc a pak jsem ji vzal za hospodu a tam jí to hned dvakrát udělal,“
pochlubil se rozjásaný Láďa.
„A co říkala?“
„Nic.“
Když kolem druhé vilky, která stála až na rozcestí, necelý kilometr nad elektrárnou, kde
Martin bydlel, sjížděla dolů sanitka, myslel si, že došlo k nějakému úrazu, což by nebylo
vzhledem k náplni práce až tak neobvyklé. Ale nebylo tomu tak. Jednalo se o Láďu, který
dostal infarkt. A nepomohly mu ani elektrické proudy, které do sebe pouštěl díky zařízení,
které sám sestrojil, a nepomohly mu ani cisterny mléka, které za svůj dosavadní život dokázal
do sebe nalít.
Ale Láďa přežil. Vrátil se asi po třech týdnech, ale do práce ještě nesměl a povídalo se,
že na směny už stejně nebude moct dělat. Zdálo se však, že je to Láďovi jedno. Chodil na
procházky, sedával na velínu elektrárny a jen se tak divně usmíval. Pak jednou řekl, že byl na
druhé straně.
Martin, který měl zrovna službu, zpozorněl a pan Husman, který si přišel přečíst své tři
dny staré Zemědělské noviny, se pokřižoval. Vždy četl aspoň tři dny staré noviny, aby ho
zprávy tam uvedené příliš nerozrušovaly, jak sám prohlásil.
„Takhle byste neměl mluvit, pane Káně,“ napomenul ho pan Husman.
František Niedl 4 Zpěvy andělské
„Ale já tam byl,“ nenechal se zlomit Káně a pak jim vypověděl vše, co zažil.
Od toho dne, kdy se tenhle absolutně racionální a technicky založený člověk svěřil, jako
by se mu ulevilo a zdálo se, že se pomalu vrací k původnímu způsobu života. Pak ale přišel
druhý infarkt, a ten byl už mnohem těžší. Láďu ještě stihli odvézt do nemocnice, ale tam po
třech dnech zemřel.
Ten den, kdy byl pohřeb, se po několika kalných dnech přece jen vyčasilo, mraky se
roztrhaly a slunce začalo grilovat pohřební průvod, před kterým šel farář a před ním ještě
kostelník nesl na dlouhé rukověti Ježíše Krista na kříži.
„On byl věřící?“ naklonil se Stráda k Perglerovi, vedle kterého kráčel v průvodu.
„To těžko,“ odfrkl si Pergler, „ale rodina jeho ženy. A buď rád, že farář pronese řeč,
jinak by to zbylo na tebe.“
„Na mě?“ skoro se až zděsil Stráda. Jen ta myšlenka byla pro něj nepředstavitelná.
„No a kdo?“ zeptal se Pergler až škodolibě. „U hasičů nebyl, ani u baráčníků, v partaji
už vůbec ne...“
Došli na hřbitov a rakev byla položena na fošny ležící přes vykopanou jámu. Dechovka
ztichla a slova se ujal farář. Mluvil hezky a Martin se musel znovu zamýšlet nad tím, kolik
toho takový farář musí vědět o člověku, kterého ani neznal, a podle jeho slov jako by v té
rakvi ležel úplně jiný člověk, než jaký se ostatním za života zdál. Pak spustili muzikanti
tesknou melodii a čtyři muži spustili rakev do jámy. Když k ní začali přistupovat pozůstalí a
smuteční hosté, aby na ni hodili tu květinu, tu lopatku hlíny, stalo se něco až neskutečného,
při čem mnohé začala jímat hrůza a děs. Z rakve se ozval pochmurný hukot a silný a
nevýslovně falešný zpěv. Láďa zpíval svoji nejoblíbenější písničku: Čtyři páry bílých koní,
podkovy jim pěkně zvoní...
„Je živý! On je živý!“ ozývalo se ze všech stran.
Rakev byla znovu vytažena a víko odklopeno. Láďova tvář vypadala skoro blaženě, ale
živý nebyl, ani jeho ústa se nepohybovala. Přesto jeho zpěv pokračoval dál za doprovodu
temného hučení, ve kterém znalí mohli rozpoznat hukot turbin.
Při odklopení víka se ozvalo slabé zasyčení a něco modrého vzlétlo k oblakům.
Jedna z babek se svalila k zemi a další vykřikla: „To je jeho duše!“ Ale ti, kteří
nepropadli panice, si mohli všimnout, že se jedná jen o obyčejný balónek, jaký se prodává na
poutích.
Nastal nepopsatelný mumraj, ale pak jeden z nejstatečnějších sáhl do rakve a vytáhl z ní
malý, podomácku vyrobený magnetofon, ke kterému byly připojeny malé spínací hodiny.
Prvotní úlek přešel v něco ne nepodobného situaci, kdy se někdo nezachová slušně a je to
cítit, ale nikdo nechce na svoji obhajobu jako první říct, že on to nebyl.
„Blbec,“ utrousil Stráda.
Pergler se začal usmívat a pak si zapálil doutník, i když na hřbitově by se to asi nemělo.
Pak začal mluvit jeden přes druhého, jak jim postupně docházelo, čeho se stali účastníky.
Martin se rozhlédl a jen si všiml, jak v nastalém zmatku mizí mezi hroby Láďův bratr.
Ti nejnaštvanější po chvíli udělali totéž, aby vše mohli řádně probrat ještě v hospodě. Některé
báby se ještě modlily s pohledem upřeným za vznášejícím se balónkem. Jediný, kdo se za
celou dobu nepohnul, byla Láďova žena Máňa, a dívala se do šťastné Láďovy tváře. Ani teď
se však nedalo s jistotou říct, zdali to bylo v důsledku jejich zvláštního vnitřního souznění,
ostatním světem neobjeveným, či zda to bylo pouze a jen z důvodu Mániny myšlenkové
prázdnoty.