Vinš Luboš

Zvláštním řízením osudu narozen. Před dávnými a dávnými časy, v jakési nepříliš zřetelné minulosti komunistické doby temna, v 18 letech po návratu z autoškoly začíná psát básně. První báseň začíná slovy: „Dostávám stavy deprese v tom betonovém světě, slunce mi nemůže náhle spadnout do klína.“ Od té doby píše, upravuje, přepisuje, přepisuje, přepisuje svoje básně (blázničky), povídky, články, „romány“ a různé črty. Vydává především ve vlastním samizdatu pro přátele, i když po r. 1989 už něco básní, článků a povídek vyšlo tiskem (zatím poslední a možná i nejposlednější „Útěky do krajiny“: sbírka autorových básní a obrazů-básní V. Maliny, vyd. Galerie města Plzně v edici Imago et verbum). Jeho nejoblíbenější dítko, dílko: Velká strana malých, doposavad stále ležela ladem.